Hnědá

Chata s krbem, deštivej duben, stará skříň, novej lak, parkety, obejvák.

Marně se na mě budou dobejvat, tady se můžu ulejvat, uprostřed lesů, mimo mapu, mezi vrzajícími trámy v kořenech časů.

Pryč od kvapu, parohy na stěně, deska praská jako dřevěná basa, košík na štěně je jako kůra borovic, rány oken Vršovic.

Je všude kolem, ale tváří se jakoby nic.

Je to podzim, obchod s kořením, čokoláda, pro některé příliš silná káva.

A pak když hrabe listí, člověk mnohdy zjistí, že je kolem mnohem víc jí a i mnohem víc v ní.

Je to na ní, může bejt kdekoli, určitě je i teď v tomhle pokoji.

Tam dole v zemi, kde i stromy maj svý kořeny, z hlíny připravím jí jednou postel i s nebesy.

Přes veškerej odpor, každej výboj uzemní, čas jako tlapa medvědí, dřevěný hodiny, kukačky co nikdy nespí, hledám štěstí, hřiby v listí.

A to může bejt pěkně hořký, jak jeden nejednou najednou zjistí, když zfoukne prach z truhly na půdě.

Neboj se kostlivce, děláš jako bys ho neznal.

Pusť do svýho světa trochu světla, není to depka, né, ne pane, je to jen tak.

Všechno stárne, papír slábne, slova ale ne.

Každej je z toho po svým na větvi jak šiška, když si ulítnu mohla by mi přistát.

Když to má význam tak to dám i kdyžbych měl šišlat.